Poučení synovská

Informace

Kalabise zaujala na těchto verší jejich lyrická křehkost a humor, miróovská hravost dětské fantazie, stručnost sdělení (která ovšem podmínila pro koncertní provádění nevýhodné malé časové plochy písní); také myšlenka rozhovoru chlapce s otcem mu byla blízká.

Dílo navazuje na českou meziválečnou písňovou tvorbu, jak ji autor poznal z rozhlasu a koncertního provozu. Uchopení pohádkově vyprávěcích metafor není impresionistické, nýbrž reálné; dětský (chlapecký) obraz světa má přitom něhu, střízlivý cit i veselou letoru. Zkratovity, náznakový melos prosté, i když intelektuálně kultivované zpěvní deklamace textu na výrazném pozadí harmonicky barevného a velmi pohyblivého klavírního průvodu, ve 2. a 3. písni až brilantního – to byl posluchačem 2. ročníku konzervatoře (ovšem 24letým!) vtipně a vytříbeně aplikovaný příklad pozdněromantické syntézy; příklad, dovedený v moderní české písni 20. až 40. let k nejzajímavějším projevům autory, jako byli K. B. Jirák, J. Křička, V. Petrželka, F. Pícha a Z. Blažek.

Ve studijním úsilí o takovou formulaci hudební řeči, jež by se vzdálila všednosti a opotřebovanosti, se Kalabis orijevil v písních nejpodnětněji ve složce harmonické: snažil se vymanit ji z elementárnosti a sáhl poprvé po funkční víceznačnosti uvolněné a rozšířené tonality, nezapomínaje na formotvornou, tektonickou úlohu harmonie. Když jsem ovšem 40 let po vzniku Poučení synovských prohlížel s autorem jejich rukopis, řekl ke stylové orientaci skladby lapidárně: „Kdybych byl šel touto cesou, dostal bych se na scestí. U nás se tehdy dobře nevědělo, kam se dal vývoj evropské hudby od 20. let.“

(Zdroj: ŠEDA Jaroslav. Viktor Kalabis. Akademie múzických umění, 2016)